V sobotu 28. listopadu 2015 se konal v Plzni další už 37. ročník otužilecké soutěže v Plzni v Boleveckém rybníku nazvané Slavnost slunovratu. Zároveň vždy probíhá soutěž klubů o pohár primátora Plzně. Jedná se o pohár putovní. Ten klub, který ho tři roky za sebou vyhraje, stává se jeho trvalým držitelem. Uplynulé tři sezony ho vždy vyplavali soutěžící našeho klubu I. PKO Praha. Takže přešel do našeho trvalého držení a sídlí už natrvalo v naší klubovně.

Další pohár jsme vloni poprvé opět vyhráli my. Je to krásný velký pohár, řekla bych „pořádný macek“. Takový, že je ho plná náruč. Přivezli jsme ho do Plzně a doufáme, že ho opět získáme my a po třetí výhře bude konečně náš nastálo.

Foto: Jiří Kuřina

Už předem se dalo předpokládat, že letos by se to mohlo opět podařit. Jsem členkou I. PKO od listopadu 2007 a od tohoto počátku mého členství vím, že patří k jakési klubové povinnosti se podzimní Plzně zúčastnit. Od počátku vím, že „kdo v PKO má zdravé ruce a nohy, ten naprosto samozřejmě jede na podzim do Boleváku“. V boji o pohár se sčítají body za délku uplavané tratě. Čím delší trať závodník zaplave, tím více bodů přinese svému klubu. Naštěstí nezáleží na tom, jak rychle tu trať uplave. To je dobře, i tak pomalí plavci, jako jsem třeba já, mohou klubu cenné bodíky přinést.

K letošnímu klání jsme se tedy dostavili v hojném počtu 36 a samozřejmě s velkým odhodláním. Samozřejmě jsme si chtěli ten letošní pohár opět odvézt do Prahy. Do souboje jsme vezli spoustu zdatných borců. Jelo se pěti auty po skupinkách a jednotlivě, jak kdo uměl a mohl. Já byla přidělena do auta k předsedovi Tomášovi Prokopovi. V autě nás jelo sedm. Vezli jsme i přemožitele kanálu La Manche Richarda Haana a Gibraltaru Lucii Leišovou.

Již cestou do Plzně panovala v autě správná závodnická atmosféra. Předseda Tomáš byl skoro v neustálém telefonickém spojení s pořadateli a s ostatními „vedoucími posádek“. Zjišťovala se aktuální teplota vody a plánovalo se co nejvýhodnější nasazení plavců. Tj.: obsadit co nejvíce závodníků na co nejdelší tratě. Samozřejmě s ohledem na to, jakou má kdo vyplavanou třídu a tedy, co plavat může. Když už bylo definitivně jasné, že voda v Boleváku má pouhé 3,5 °C, zavládla v autě dvojaká nálada. Tomáš a další borci se rozhodli, že si díky 3,5 °C vyplavou vyšší třídu (někteří dokonce mistrovskou) a že proto zaplavou delší trať, než měli původně v plánu. Vidina letošního získání putovního poháru se díky tomu každým okamžikem stávala jasnější a zřetelnější.

Foto: Jiří Kuřina

My, co nejsme borci a co jsme ještě letos neokusili vodu pod 7 °C, jsme se té teploty 3,5 °C trošku vyděsili a těšili se, až to bude za námi. Já osobně jsem měla radost, že mohu plavat „pouze“ 250 metrů. Znám se. Určitě bych se opět nechala přemluvit a chtěla bych být opět za borce a přinést klubu co nejvíc bodů. Znám se, kdybych mohla, šla bych na 500 metrů. Které bych si ovšem opět protrpěla a opětně se zařekla, že už nikdy! Že do ledové vody už NIKDY v životě nevlezu.

Organizace soutěže byla dobrá a my závodníci jsme nastupovali na start úplně správně. A úplně správně jsme zaplavali tak, že jsme putovní pohár pro letošní rok získali opět my – plavci I. plaveckého klubu otužilců v Praze.

Odváželi jsme si první pohár ze tří a doufáme, že ten velký získá opět náš klub.

Na závěr si dovoluji připojit popis svých ryze osobních pocitů:

Na trať 250 m nás bylo přihlášeno 39 závodníků, museli jsme být rozděleni do dvou rozplaveb. V druhé rozplavbě, kde jsem startovala i já, byl už sice uklidněn vítr, který na začátku závodů způsoboval na Boleváku ohromné vlny, ale velké množství nadšených plavců způsobovalo vlny jen o málo menší než silný vítr. Nejsem rychlý plavec, nebyla jsem v čele startujících, plavala jsem tedy v silném vlnobití. Díky tomu jsem se až k obrátkové bóji skoro topila. Když jsem boji obeplavala a nastoupila cestu k cíli, zřejmě díky změně nasvícení sluncem, otevřel se pode mnou úžasný svět. Od toho momentu jsem si připadala jako rybka v akváriu, co plave nad vodními rostlinami. Bylo to tak úžasné, krásné… Plavala jsem najednou úplně lehce a připadala si jako rybka. Na mé rychlosti se to bohužel nijak neodrazilo. Opět jsem byla skoro poslední. Byl to pro mě ale silný zážitek, těším se na příští rok.

Fotogalerie: